Účelem mého tříměsíčního studijního pobytu v Helsinkách sice nebylo podrobovat místní obyvatelstvo sociologicko-psychologickému průzkumu, leč má četná setkání s Finy, kteří se v mnohém liší od Čechů, ve mně probudila zájem o pronikání do jejich mentality.

Tříměsíční „sonda do finské duše“ mě utvrdila v obecně přijímaném názoru, že jsou Finové uzavření a odměření a na první pohled působí přísně. Zvlášť intenzívně jsem to pociťovala v začátku mé adaptace na zdejší prostředí, kterou brzdila právě jejich upjatost a jakási „zakuklenost“.

K mé radosti se však alespoň v mých očích změnili. Ze své uzavřenosti se „vyklubali“ současně s prvními slunečními paprsky, které jakoby zahřívaly jejich srdce a vyloudily na jejich tvářích milé úsměvy.

Při navazování osobních vztahů jsou Finové zdrženlivější a opatrnější než Češi. Nikoho si nepřipouštějí k tělu, obvykle se nesvěřují se svými problémy a nedají na sobě znát své city. V dialogu většinou šetří slovy, zato jsou velmi pozornými posluchači. Poznala jsem však i několik takových, kteří mě překvapili svou vstříčností, když jsem se s nimi dala do řeči na ulici, v autobuse či ve vlaku. Nejen že mi poskytli žádané informace, ale dychtivě zjišťovali, odkud jsem a co mě do Finska přivedlo. Mnozí – hlavně ti mladší – mě nadchli množstvím znalostí o České republice. Všemi jsem jako Češka byla přijímana s respektem, a proto není divu, že jsem právě zde poznala, co je to skutečný pocit národní hrdosti.

Po čtvrt roce ztráveném v Helsinkách jsem i přesto nabyla dojmu, že obecně jsou Finové nejen příjemní, upřímní a klidní lidé, ale hlavně z nich vyzařuje svoboda. (Ta ostatně podle mého názoru dýchne na každého, kdo do Finska zavítá.) Cokoli dělají, činí tak bez omezování druhých a nikdy se sebou nenechají manipulovat. Kořeny jejich přirozenosti a asertivního jednání tkví patrně v liberální výchově, jejíž efekt spatřuji právě v nenucenosti jednání a ve zdravém sebevědomí. My Češi se asertivitě většinou teprve učíme. Příliš autoritativní výchova v rodině, na niž posléze ve stejném duchu „úspěšně“ navazovalo a navazuje působení školy a dalších institucí, v nás svobodu osobnosti spíše ubíjela a mnohdy bohužel i dnes ubíjí. Nelze se tudíž divit, že buď na sobě „necháme dříví štípat“ a k druhým jsme přeochotní na úkor sama sebe, anebo se projevujeme víceméně agresivně, čímž snad chceme demonstrovat svou sílu a vůli ubránit se všemu, co nám kdy bylo a leckdy leckde leckým je vnucováno.

Svobodomyslnost Finů patrně souvisí s jejich klidem. Pokud se ho nenaučili umně předstírat, pak lze předpokládat, že pramení z jejich dovednosti odpočívat, udělat si čas jen pro sebe. Umějí, zdá se, bravurně oddělit čas práce od času odpočinku. Relaxují při sportu (nejčastěji běhají v parcích a lesích a jezdí na kole) a v sauně, kde se pro ně doslova zastaví čas a kde se řídí jen svými pocity. (Sauna je skutečný balzám na tělo a duši, tu vám, Finové, závidím.)

Finové jsou rovněž lidé praktičtí. Milují život a umějí si ho vždy a všude zpříjemnit. Mají blízký vztah k přírodě, jsou skromní v oblékání a chování.

Několik dní před mým odjezdem domů jsem si udělala výlet na Suomenlinnu. Kovové moře, stříbrem potažený Balt a čerstvá jarní tráva dodaly tomuto nádhernému prostředí snovou nostalgii a podmanivé kouzlo. Tou krásou jsem byla najednou vnitřně silně zasažena a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi do srdce vryla celá tahle země i její lidé. Lidé sice na můj vkus příliš vážní, ale lidé pevní v přátelství, lidé důvěryhodní.

Nemám za zlé nikomu, pokud se mnou nesouhlasí. Vím však jistě, že každý je strůjcem svého štěstí, na každém záleží, zda a jak umí „zahrát na strunu“ druhého. Mně se to při setkávání s Finy dařilo. Finsko a zvláště Finové mi opravdu byli příznivě nakloněni. Dopřáli mi zde prožít mých 84 šťastných dní.

Ilona Balkó PF UJEP, Ústí nad Labem

(Bohemia 2/1997)