(FI) Svátek svatého Ondřeje se v katolických zemích slaví 30. listopadu a v pravoslavných zemích 13. prosince. Církevní obřady pro katolickou a pravoslavnou část finské populace se samozřejmě udržují dosnes, ale v lidové tradici svatý Ondřej vymizel s příchodem luteránství. Stará tradice svatých patronů pokračovala pouze v Jižní Karelii a v Ingrii, kde i luteránské kostely postavené v 19. století byly stále zasvěceny jednotlivým svatým. Na konci století se památné svátky svatých změnili na svátky kihu (kihuaminen je výraz pro pouť skupiny lidí ke kostelu nebo na jiné poutní místo). Tyto farní svátky vydržely nejdéle v luteránské Ingrii. Na 30.11. připadá svátek kihu pojmenovaný Antrea po svatém Ondřeji.

Podle zápisů z 19. století se na svátky kihu jezdilo na koních a cestou chlapci vozili dívky, které se jim líbily. Chlapci žádali dívky, aby si sedly za ně na koně (tarakkaan), a po krátké jízdě je vysadili a nabídli jízdu jiné dívce. Totéž se odehrávalo při návratu z kihu. V církevní obci chlapci kupovali u stánků na trhu pečivo a sladkosti pro své oblíbené dívky; dárkům se říkalo tuomiset. O jízdách na koni a dárcích se mezi dívkami vedla pečlivá evidence. Hodně se o nich diskutovalo, protože byly jasným ukazatelem toho, jak je dívka mezi chlapci oblíbená.

(CZ/SK) Ve slovanské lidové magii se věřilo, že čím více se zkracuje den a prodlužuje noc před zimním slunovratem, tím více se prolíná svět lidí a svět nadpřirozený, přičemž některé svátky v čase adventu a Vánoc byly považovány doslova magické a tím pádem vhodné k nejrůznějším zaříkáním nebo věštěním budoucnosti.

Zvyků a tradic s tímto dnem spojených bylo mnoho a lišily se podle jednotlivých oblastí a regionů, přičemž nejoblíbenější byly rituály spojené s věštěním, během kterých se mohla děvčata dozvědět něco o svém budoucím ženichovi.

Lití vosku či olova - večer na svatého Ondřeje se dívky a chlapci sešli v chalupě, sedli si okolo stolu a zapálili svíčku, nad kterou chlapci rozehřívali vosk či olovo. Dívka, která se tázala orákula na svého budoucího manžela, odříkala jednoduchou říkanku: “Ondreju, Ondreju, na teba olovo leju, aby si mi dal znať, koho budem muža mať;” a poté vylila olovo či vosk do vody. Podle výsledného tvaru odhadovala jaké povolání bude mít její budoucí manžel, a kdy bude svatba.

Třesení plotem - další způsob jak se dívky na svátek svatého Ondřeje mohly dozvědět něco o svém budoucím muži byl zvyk zvaný třesení plotem, kdy dívka přišla k plotu, začala s ním třást a přitom říkala: “Plote, plote trasiem ťa, svätý Ondrej prosím ťa, daj mi tejto noci znať, s kým ja budem pri oltári stáť;” pokud se při tom z některé strany ozvalo psí štěkání, měla se dívka tím směrem vydat hledat svého budoucího manžela.

Věštění ze snů - pokud chtěla dívka vědět jak bude její manžel vypadat, existoval způsob jak ho spatřit ve snech. Bylo nutné, aby si obstarala nové pánské kalhoty, složila si je pod polštář a v noci se jí mělo o jejím budoucím vyvoleném zdát.

Zkouška chlebem - na svátek svatého Ondřeje se sešly dívky a každá přinesla kousek chleba a položily je na zemi na talířky. Následně do místnosti pustili psa, a které snědl chleba jako první, tak tu čekala svatba. Věštění z halušek a pirohů - dalším populární způsob věštění, při kterém dívky napsali na lístečky jména chlapců, po kterých toužily, a vložily je do halušek či pirohů. Lísteček, který při vaření vyplaval jako první, obsahoval jméno budoucího ženicha. Aby však tento rituál fungoval, musely všechny suroviny pocházet z domu, kde žil někdo jménem Ondřej.

Populární bylo i věštění ze 4 hrnků, kdy pod jeden se schovala hlína, pod druhý chléb, pod třetí hřeben a pod čtvrtý prsten. Každý člen rodiny, aniž by věděl, co pod kterým hrnečkem leží, si jeden vybral a odklopil, přičemž hlína znamenala smrt, chléb bohatství, hřeben nemoc a prsten svatbu.

(Zdroj: Finnish folklore atlas, Slované v obrazech a poezii)