Šok z Finska mám permanentně dvojí: čistota, rozlehlost, klid a na jídelníčku ryby — potom pocit bratrství: totiž té velké příbuznosti, silnější nad bratrství pokrevní, jak pochopí každý, kdo má bratra… Mo ná je to shodný životní pocit, i když jsme geograficky daleko: jakási nostalgie s kapkou hořkosti na dně, kterou lze rozpustit jedině objetím, zpěvem nebo vodkou; alespoň moje zkušenost to potvrzuje a jsem přesvědčena, že kdyby Leningradští kovbojové nevznikli ve Finsku, dozajista by vznikli v Čechcách — a tak ráda říkám, že mí Finové mi rozumějí…

Při první návštěvě Helsinek jsem krom jiného s dávkou sebelítosti vnímala i ceny v obchodech, uváděné souběžně v hodnotách na kilogram. A hle — už nemusím pracně násobit, kolik je 16.45 Kč : 178,43 g; píšou mi to sice petitem, ale přece! Pak že se nekultivujeme!

Má poslední návštěva se lišila jen ve dvou různých prožitcích:

Obrovským objevem bylo, že se na WC, i veřejných, kde se zdálo být nemožné něco zlepšovat, objevily malé ruční spršky, nahrazující předválečný bidet. Ale nade vším se klenul pocit, s nímž jsem na letišti v Ruzyni procházela odbavovací branou, označeno (v dubnu) EU + CZ a míjela onu předlouhou klikatou frontu pro ostatní státy; frontu, jíž mi bylo procházeti, když už byly sice odstraněny ostnaté dráty, jež měly udržet lidi v zemi, ale která nás stále dělila od civilizované Evropy, odkazujíce nás právem mezi státy, kde se nedodržují zákony, kde není příliš bezpečno a kde krást se vyplatí…

S pocitem znovunabyté lidské důstojnosti, že konečně a to to trvalo a teď už jen formálně to potvrdit jsem první máj oslavila na rakousko-českých hranicích při nekonečné snídani: skvělé počasí, kapely, stoly s občerstvením a volný průchod zrušenou celnicí. Na rakouské straně chleba, housky, marmelády, sýry, špek; na české straně buchty, vdolky, koláče, kremrole a obložené chlebíčky. Střízlivá pohostinnost versus okázalá prezentace chudých příbuzných. Na rakouské straně mnoho letáčků na uvítanou v půvabné, pozapomenuté češtině, seznam míst s bio produkty včetně mapky a slovníčku jak se jmenujete, jak se máte, hranice jsou teď plynné…

Procházela jsem se s hrnkem rakouského kafe a českou kremrolí sem a tam, a nechala slunce svítit na to všechno a vítr odnášet své staré já a myšlenky rotovat lebkou:

…že slavíme vstup do evropského společenství, provázeni hlasitým varováním hlavy vlastního státu — tohle se snad ještě žádné zemi nepodařilo;

…že snad i u nás budou na WC nejen role toaletního papíru, ale i ruční spršky — a nikdo je neukradne;

…že snad i u nás zavládne čisto a zákonnost a v politice arogance burana stoupí jistém šlechtictví a dobrým mravům;

…že — a vtom jsem ji uviděla: tu velkou modrou ceduli: na modrém podkladě v kruhu zlatých hvězd nápis Česká republika. A bylo to tu: silnější než všechno před tím: síla symbolu. Moje republika v kruhu hvězd: a už to bude jakkoli: ceny porostou, ano, Německo nás převálcuje, ano, silnější si budou diktovat — ale to všechno je stokrát lepší než dusící bratrské objetí a zhoubná láska rudého bratra… Rozbrečela jsem se. Jak jinak to napsat… kde tečou slzy, padá pero z ruky, pravil Diderot v Hereckém paradoxu.

Když jsem v New Yorku poprvé viděla na cenovce symbol dolaru, zaškubalo mi to strachy kolem žaludku: znala jsem ten symbol z dětství, z plakátů, z nichž šel strach: šklebil se na nich zle a nebezpečně zlý a nebezpečný strýček Sam, který mě chtěl zabít, protože chtěl válku… kdo nezažil, nevěří…

Nemyslím, že nás do toho kruhu zlatých hvězd přivítali andělé — nemyslím, že nás milují a že se u nás všichni paraziti zastydí a budou se živit prací; nemyslím ani, že by u nás pod dojmem z Evropy přestala operovat KGB… Ale to silné pohnutí, to byl výdech úlevy; slzy vděku, že už je to pryč, ten zlý sen, kterému Evropa formálně žehnala v legrační víře, že Hitler si s bolševikem poradí…

Tenhle první máj — tohle jaro, to bylo mé velké zemětřesení: rehabilitace pojmu bratrství, odvanutí strachu a cosi jako naděje; Němci, Francouzi ani Britové to myslím neznají — ale mí Finové mi rozuměji…